
Poslední dny jsou zvláštní. Ale zvykám si. Zvykám si na to, že se mi nikdy nic nepovede tak, jak chci. Pokaždé se něco pokazí, ale s tím bych se už měla smířit.
Nemám ráda tu myšlenku, že jsem bezmocná. A já posledních pár měsíců bezmocná opravdu byla. Připoutaná na lůžko, v komatu.. Vlastně nechápu, jak se mi to povedlo a ani lékaři si s tím zřejmě moc nevěděli rady.
Jsem zpátky. Jsem zpátky mezi těmi, které jsem měla tolik ráda a pořád mám. Jen se toho tolik změnilo a zároveň je všechno z principu stejné. Ani nevím čím začít. Nevím, co byl pro mě největší šok, to bylo pro mě v podstatě všechno.
Aiden se oženil, dokonce čeká s Esther dceru. Ale on nevěděl, že se mi to nepovedlo, nevěděl, že jsem v komatu a vlastně naživu. Vybral si mě. V první chvíli jsem to vážně nechápala, vždyť má teď rodinu jakou si vždy přál, tak proč to chce opustit? Ale je to na něm, sice mi to vysvětloval, ale nevím. Mám strach, aby to nedopadlo jako tenkrát.
Před pár dny mi řekl, že by chtěl se mnou zplodit potomka. Najednou mě obklopil pocit nejistoty, roztřásla jsem se a odmítla. Nejsem na to připravená a snad na to ani nejsem vhodná. Vím, že jsem ho tím zklamala, bylo to na něm vidět, ale vážně to jinak nešlo.
Ale zdá se, že je všechno relativně v pořádku. Moje nejlepší kamarádka, Dominique, má dcerku Elizku. Je hrozně krásná, i když je to vlastně důsledek nehody. Ale to nic nemění. Důležité je, jak se cítí Dom.
Občas si připadám cizí. Nevím jak se chovat k ostatním, nevím co od nich očekávat, nejsem si jistá ničím. Vlastně jedním ano, na jednu stranu jsem hrozně ráda, že jsem zpět mezi svými...