
Zase to udělal. Stejně jako předtím. Když mi vrazil facku, jako bych se ocitla v době před pár měsíci. Tak živé..
Přišla jsem do hostince a když jsem ho spatřila, tak bylo jasně vidět, že má něco upito. Chtěla jsem zmizet, ale bohužel si mě všiml. Začal mi vyčítat, že nechodím k němu, že jsem raději doma a přitom to tak není, akorát posledních pár dní jsem byla doma kvůli sestře.
Pak začal říkat, že ho budu poslouchat, že jsem jeho a když jsem se mu pokusila vzdorovat, schytala jsem facku. Neudržela jsem slzy a řekla mu, že by zřejmě bylo lepší, kdyby se mi to povedlo nebo se z toho komatu neprobudila. Další slova, co řekl, se mi vryla hluboko do mého, již tak polámaného, srdce. Řekl ať prý radši zdechnu.
Raději jsem utekla někam do parku, ale on samozřejmě za mnou. Chtěla jsem se někde schovat, ale couvání pozpátku se nevyplácí. Zakopla jsem, bezděky vykřikla a on si mě tak všiml.
Měla jsem neskutečný strach, ale on se mi jen omlouval.. Nechtěla jsem ho poslouchat.
Nakonec jsem ho vzala na milost a šla s ním domů, jenže se bojím. Co když bude všechno zase jako dřív? Nevím, jestli bych to znovu zvládla..
Závidím Dominique, má poměrně šťastný život, hodného, chápajícího přítele, nádhernou dcerku. Asi na ní žárlím, ale přeju jí to. Ona si to zaslouží, kdežto já.. Do nástupu na Seisoene jsem měla krásný život, vcelku bez starostí, takže je logické, že někde se to muselo začít kazit.
Chci normální život, bez bolesti, bez strastí.. Ale asi moc sním.. Létám hlavou v oblacích, nedbajíc na to, že může přijít tvrdý pád..