
Nedávno jsem si povídala s jednou dívkou, s Babette. Je celkem fajn, bylo příjemné se zase nějak odreagovat. Řekla mi, že vypadám bezstarostná, jako by mě nic netrápilo. Ale kéž by to tak bylo..
Předevčírem se stala menší nehoda, kdy se mi zabodla jakási tříska do stehna a poněkud ho rozřízla. Bylo tam docela dost krve, pak jsem díkybohu omdlela a probrala se až na ošetřovně. S nohou zašitou a točením hlavy.
Pak když mi Aiden donesl pyžamo, tak se mě ptal, zda to nepovím ani Estell. Nechci jí to říct, nechci to zakřiknout.
Po chvíli jsem se tam sesypala v menším záchvatu pláče a hysterie. Vím, že pokud se opět něco stane.. pokud to ani potřetí nevyjde.. nezvládnu to. Usnula jsem, ale ne na dlouho..
V noci jsem pak přemýšlela.
Přišla jsem na to, že bude lepší, kdyby se ty testy pletly. Kdyby tam bylo.. nic. Oddechla bych si a nemusela se strachovat.
Příští týden jdu k lékaři a doufám.. věřím, že to byl jen omyl. Radši mít teď falešnou naději než se pak další měsíce strachovat, aby se něco nestalo..